Čas venovaný spoznávaniu seba samého, je časom veľmi užitočne stráveným. Len málo vecí z tohto nášho sveta, plného pomíjivých prežitkov, vo Vás zanechá trvalý dojem. A práve jednou takou bola pre mňa ARTETERAPIA s MÁJOU, (nie len) terapeutkou a inšpirujúcou ženou. Sama som sa účastnila prvého kurzu a poviem Vám, je to asi ten najkrajší spôsob, akým človek môže nahliadnuť do tajných zákutí svojej mysle, nájsť odpovede na otázky "Čo ma motivuje?" alebo "Akými spôsobmi riešim problémy?". Jedným dychom a s ľahkým svedomím - ODPORÚČAM. Nemusíte byt zrovna človekom hĺbavým, stačí, ak Vašou motiváciou bude načerpať energiu a vytvoriť pri tom niečo hodnotné, či už to bude na papieri, alebo vo Vašej hlave.

Alica

Arteterapeutická setkání byla pro mě velmi příjemným spestřením pondělních podvečerů. Na své cestě sebepoznání jsem se potkal s novými lidmi, odpočinul si, zažil spoustu legrace a dokonce zjistil, že umím něco namalovat.

Petr

"Skončili jsme, jasná zpráva" ...škoda, byla to setkání nad tématy, která člověka osloví a někdy mu trochu zamotají hlavu. Mluvím o posledních kurzech Majčiných arteterapií. Vypnout, vyhodit z hlavy nepříjemnosti a starosti, soustředit se (a to pekelně) na sebe a papír před sebou. Paráda. Pokaždé mi ostatní nabídli trochu jiný pohled na svět. Někdy vážně, ale pokaždé nakonec s humorem. Díky Majko a děvčata!

Zuzana

Od kurzu vědomého pohybu "Tanec jako cesta" jsem čekal následující: trochu pohybu, uvolnění po práci, prolomení studu a kapku psychologie k tomu. Všechna očekávání kurz naplnil, dal mi ale i mnohem víc. Už od začátku jsem měl pocit, že tanec „Pěti rytmů“ ve mně cosi „probudil“. Co si vzpomínám, na diskotékách nebo plesech jsem při tanci nikdy takto nezapojil páteř. Při tanci Pěti rytmů se páteř rozvlnila jako nějaký had, který leze z košíku podle pohybu fakírovy píšťaly. Nestačil jsem se divit, co to se mnou dělá. Během tanečních lekcí jsem měl stále dojem jakéhosi vlnícího se kouře, mlžného závoje, který dělá s mými údy neuvěřitelné věci. Postupně mi do vědomí začaly pronikat útržky vzpomínek z dětství, které se záhadným „kouřem“ souvisely. Zasuté šuplíčky v podvědomí, zanesené prachem dávného zapomnění. Dalším překvapením bylo zjištění, že se v mém tanci neustále opakují podobné taneční figury. Postupně jsem si je začal nazývat. Pak už jsem si jen říkal: „aha, tak teď tu máme kozáčka“. Kozáček vykopával kolena vzhůru, zvedal ruce fištrónsky nad hlavu, dělal grimasy a používal lokty. Jindy se třeba zase objevovala „křehká baletka“. Její princeznovské, ladné pohyby jsem snad nikdy předtím nedělal. Hanba by mě fackovala, kdybych takhle zatančil na diskotéce. Jaká byla úleva, když jsem si najednou mohl všechny tyto části mojí osobnosti povolit! Jakoby na mě praskla neviditelná železná obruč, kvůli které jsem nemohl dýchat. Tento pocit se přenesl i do běžného života! A co víc, během tanečních lekcí se všechny ty postavy – a že jich ve mně bylo! – jaksi skamarádily. Teď se už bavím tím, jak v sobě pozoruji svoje „vnitřní postavy“ v každodenním životě. Třeba v sobě rozpoznám kozáčka, když mě někdo štve, když se s něčím potřebuji „poprat“ a zrovna v životě potřebuji „kolena a lokty“. Nebo když si potřebuji užívat kouzla přítomného okamžiku a na scénu vyleze moje stydlivá, křehká baletka. Uvědomil jsem si, že všechno to jsem já, všechno je mi to k něčemu užitečné a všechny svoje části musím mít rád a naučit se s nimi vycházet. Pak mi teprve budou sloužit a nebudou tajně pracovat proti mně, jako neviditelné šibalské komplexy. Za to všechno bych chtěl lektorce moc poděkovat. Stoprocentně se přihlásím do dalších kurzů!

Jakub